Abych řekla pravdu, měla jsem velká očekávání, jelikož o Bacigalupim ověnčeném nejednou prestižní literární cenou jsem slyšela jen samá nadšená slova chvály. Nebudu dělat velké cavyky, na tuto knihu jsem se vážně těšila, protože dobré sci-fi je prostě dobré sci-fi, ale bohužel (a mrzí mě to) jsem nebyla z knihy zdaleka tak nadšená jako čtenáři, jejichž komentáře této knihy jsem četla.
Po technické a jazykové stránce bylo vše nanejvýš v pořádku. Určitě tomu vděčíme také předkladateli, který odvedl skvělou práci, přestože přeložit tuto knihu nebylo určitě vůbec nic jednoduchého. Plusové body jsou také za námět, nápaditost a originalitu. Kniha je vyprávěná v přítomném čase, což skutečně dodává spád a mě tento styl vyprávění vážně sedl. Musela jsem si sice zvykat na foneticky psanou thajštinu, ale jelikož slovníček nikde přiložen nebyl, tak jsem význam některých slov buď vyvodila z kontextu, nebo jsem je prostě přeskočila, protože tím pádem neměly pro normálního thajštinou nepolíbeného čtenáře žádný význam kromě navození určité exotické atmosféry. Což zafungovalo, ale na úkor právě onoho přítomným časem vytvořeného spádu, protože to čtení spíš uměle brzdilo. Ale člověk si na to nakonec také zvykne.
Chvíli jsem měla problém zorientovat se v postavách, ale i to se nakonec setřáslo. On totiž čtenář je vhozen do děje v nějaké situaci a je to, jako byste byli jen nečinný pozorovatel. Prostě kolem vás se něco děje, postavy pořád něco řeší a je jen na vás, jestli se chytíte nebo ne. Autor na čtenáře nebere vůbec ohled, nic nevysvětlí, pouze sem tam je nějaký malý náznak toho nejnutnějšího, ale jen prostřednictvím vzpomínek jednotlivých postav, protože vypravěč tu prostě neexistuje. Ne aktivně.
Tohle vše bylo v podstatě v pořádku, tak kde byl tedy vlastně problém? Můj názor je ten, že tento přístup vyprávění je sice působivý v povídkách (a já vím, že povídek Bacigalupi napsal hodně a právě především ty byly hodně oceňovány), ale pokud máte román o 400 stránkách, chce to něco víc.
Povídkovost na mě dýchala z každé stránky. Byla předestřena nějaká situace, ale jako v povídce to všechno bylo takové "frnk" a nic.
Jak už jsem napsala, kniha se celkem dobře čte a místy je i celkem akční. Ale postavy se nestačily vyvinout ani prosadit natolik, aby na nich čtenáři nějak záleželo. Je pravda, že ani jedna z nich není kladná nebo záporná, to je plus, na druhou stranu když si všichni jdou za svým a všichni jsou neutrální, jsou vám prostě ukradení. Tahle kniha má takový potenciál. Nejen v postavách, ale v celém dystopickém světě, který je geniální, ale tak trestuhodně nevyužitý. Příběh si líně plyne, pak je trocha politiky a pak konec. Sem tam nějaká akce, ale jen tak, aby se neřeklo. Nejvíc líto mi bylo, že ona dívka na klíček, podle které je kniha pojmenována, by mohla být úžasnou postavou, ale v podstatě tam vůbec není důležitá. Taková škoda. Taková možnost zašlapaná do země.
Nakonec musím alespoň pochválit obálku, která je opravdu povedená a mezi ostatními knihami v knihkupectví mě zaujala naprosto suverénně a byla jednou z kritérií, díky které jsem si mezi Bacigalupiho knihy vybrala právě Dívku na klíček.
50%
Konečné hodnocení: Skvělý nápad, krásný jazyk, originalita každým coulem. Kniha s velkým potenciálem, který bohužel nebyl využit, aby vznikl dech beroucí příběh. Než se děj alespoň trochu rozhýbe, trvá to dlouho, ale kniha se čte celkem rychle, takže to zas tolik nevadí. Ovšem i když je tam několik zvratů, jsou spíš na škodu, protože příběh na konci … prostě skončí, aniž by to ve čtenáři zanechalo pocit: "Jo to jsem si vážně užil." Ekologické téma je sice zajímavé, ale být tam středem děje Dívka na klíček a ta ekologická stránka spíš jen jako doplněk, bylo by to možná lepší. Paolo Bacigalupi je bezpochyby nadaný autor, ale víc mu sluší povídky a povídkový princip v tak rozsáhlém textu dle mého názoru nefunguje dost dobře.
Autor: Paolo Bacigalupi
Překlad: Richard Podaný
Rok vydání originálu: 2009
Rok vydání: 2011
Obálka: Milan Malík
Nakladatelství: Argo
Počet stran: 384
Žádné komentáře:
Okomentovat