Představ si, že ti chybí něco, co všichni ostatní mají. Něco, co dokazuje, že patříš do jejich světa. Něco tak důležitého, že bez toho jsi nikdo. Nákaza. Pouhý mýtus. Hirka se v den svých patnáctých narozenin dozvídá, že je Ódinovo dítě – bezocasá zrůda z jiného světa. Opovrhovaná, obávaná a pronásledovaná. Člověk. Někdo si však nepřeje, aby její tajemství vyplulo na povrch, a hodlá to zajistit všemi prostředky. Zmatená Hirka musí uprchnout, protože jí jde o život. Existují však nebezpečnější stvoření než Ódinovy děti a Hirka není jediná, kdo prošel bránou mezi světy… Úspěšná norská trilogie Havraní kruhy se inspiruje severskou mytologií, ale přitom vytváří vlastní svébytný svět, kde být člověkem znamená ocitnout se ve zcela nezvyklé roli vyvržence. Hlavní hrdinka není „vyvolená“, dokonce nemá žádné zvláštní schopnosti. To, co ji odlišuje od ostatních, je děsivý fakt, že postrádá něco, co všichni ostatní mají.
Stála jsem takhle po zkouškách v knihkupectví a zvažovala, kterou knihou se odměním za další ukončený semestr. Ódinovo dítě, stejně jako další knihy této série, upoutá mezi ostatními knihami pozornost už jen svým vzhledem. A jelikož je mi severská mytologie velmi blízká a v knihomolské komunitě jsem slyšela na tuto knihu velmi dobré ohlasy, tak jsem si ji nakonec pořídila s tím, že to bude příhodná odpočinková young adult fantasy. No... musím říct, že mě kniha velmi mile překvapila a předčila má očekávání.
Kniha je v první řadě velmi dobře napsaná a přeložená. Přestože jde o velmi drsný svět, autorka vše popisuje s lehkostí a s poetičností, kterou bych u podobného příběhu nečekala. Neubránila jsem se srovnání se Zaklínačem, kterého jsem četla před tím. Je to podobný nelítostný svět, stejně stará hlavní hrdinka, ale zatímco vyprávění v Zaklínači je tak nějak účelně syrové, Ódinovo dítě tak nějak klouže z jedné dramatické scény ke druhé a styl vyprávění mi občas připadal jako báseň. Jen napsaná v próze. Schválně si při čtení této knihy všimněte, jak autorka popisuje některé střety nebo bojové scény. Není to suchý popis. Nepopisuje jednotlivé pohyby nebo nebo suchý děj. Popisuje to s takovým poetickým nadhledem. Ne každému tento styl samozřejmě vyhovuje, ale mě to přišlo celkem osvěžující. Navíc zápletka nebyla úplně prvoplánová a čtenář musí postupně odkrývat všechny její vrstvy.
Co se mi líbilo nejvíc, bylo prostředí. Já vždy ocením, když autor vymyslí originální a fungující svět se vším všudy. A tady máme společnost, dost odlišnou od té naší, a přece tak podobnou. Je tu vše, od politiky, náboženství, po pověry, zvyky, obřady, historii nebo přísloví. Opravdu věrohodně zpracovaný svět. Samozřejmě je tu jasná inspirace severskou historií a mytologií, ale zároveň bych řekla, že jsem tam viděla i kousek nějakého asijského vlivu.
Příběh má trošku pomalejší rozjezd, ale mě osobně to vůbec nevadilo. Sloužil k tomu, aby si čtenář na nezvyklé prostředí zvykl, aby pochopil motivace hlavních postav a vstřebal nové informace, kterých nebylo málo. Ale pro mě byla rychlost jejich dávkování více než dostatečná. Kapitoly jsou navíc dost krátké a vyprávění má spád, takže mi nepřišlo, že by kniha ze začátku ztrácela na čtivosti. Zhltla jsem prvních sto stran, ani jsem nevěděla jak. Jediné, co mi přišlo ze začátku zvláštní, byly činy dvou hlavních postav, které mi přišly občas trochu nelogické, nicméně celkem pochopitelné, vzhledem k jejich věku. Kdo může říct, že se za vypjatých situací chová logicky, že?
Co se mi líbilo, bylo, jak postavy během příběhu vyzrály. Na začátku impulzivní a nepříliš zkušení (alespoň v některých oblastech), na konci osobnosti, kteří přijali svůj osud v zájmu vyššího dobra. Důvod, proč je zřejmě tato kniha považována za young adult, je věk hlavních postav. Patnáctiletá Hirka se dozví pravdu o svém původu, čímž se jí nejen zhroutí svět, ale může to znamenat zkázu nejen její, ale všech lidí v Ymslandě. Jejím úkolem není jen přežít, ale přijmout fakt, kým doopravdy je. Získat odvahu a zabránit nekalým úmyslům těch, kteří se jí snaží zneužít pro získání moci. Líbilo se mi to, jak Hirka nechápe, proč z ní mají všichni takový strach, když sama nikdy nikomu neublížila. Ale lidé jsou pověrčivý a bojí se toho, co neznají. Druhou hlavní postavou je Rime, potomek jednoho z nejmocnějších rodů v zemi, který nemůže vystát přetvářku a politické machinace skrývané pod roušku náboženského přesvědčení, které provozuje Rada. Proto se vzdá své budoucí pozice v čele říše a stane se zabijákem. Jeho osud je s Hirkou neodmyslitelně spjatý a i když to tak nevypadá, jsou si dost podobní. I on si musí projít jakousi krizí osobnosti, když se mu zhroutí vše, čemu doposud věřil, a musí najít novou životní cestu. Líbilo se mi, že Rime je naprosto komplexní a komplikovaná postava a není jen jakýmsi objektem, který by Hirka mohla zbožňovat, nebo bouchačem, který má za úkol ochránit hlavní hrdinku na její cestě. Samozřejmě je tu romantická linie naznačená už v počátku knihy, ale vzhledem k okolnostem je sice dojemná, ale zůstává v spíš až ve vedlejší rovině.
Co bych vážně podtrhla, je konec. Neplatí tady to staré "konec dobrý, všechno dobré". Ano, konec by se dal označit za dobrý. Nebo spíš, nebyl špatný. Ale byl především takový hořko-sladký, dojemný a mě dával naprosto smysl, i když chápu, že by si asi dost lidí přála, aby to dopadlo jinak. Já autorce za ten konec děkuji, protože byl krásný a vzbudil ve mně zvědavost, o čem bude další díl.
Kniha je v první řadě velmi dobře napsaná a přeložená. Přestože jde o velmi drsný svět, autorka vše popisuje s lehkostí a s poetičností, kterou bych u podobného příběhu nečekala. Neubránila jsem se srovnání se Zaklínačem, kterého jsem četla před tím. Je to podobný nelítostný svět, stejně stará hlavní hrdinka, ale zatímco vyprávění v Zaklínači je tak nějak účelně syrové, Ódinovo dítě tak nějak klouže z jedné dramatické scény ke druhé a styl vyprávění mi občas připadal jako báseň. Jen napsaná v próze. Schválně si při čtení této knihy všimněte, jak autorka popisuje některé střety nebo bojové scény. Není to suchý popis. Nepopisuje jednotlivé pohyby nebo nebo suchý děj. Popisuje to s takovým poetickým nadhledem. Ne každému tento styl samozřejmě vyhovuje, ale mě to přišlo celkem osvěžující. Navíc zápletka nebyla úplně prvoplánová a čtenář musí postupně odkrývat všechny její vrstvy.
Co se mi líbilo nejvíc, bylo prostředí. Já vždy ocením, když autor vymyslí originální a fungující svět se vším všudy. A tady máme společnost, dost odlišnou od té naší, a přece tak podobnou. Je tu vše, od politiky, náboženství, po pověry, zvyky, obřady, historii nebo přísloví. Opravdu věrohodně zpracovaný svět. Samozřejmě je tu jasná inspirace severskou historií a mytologií, ale zároveň bych řekla, že jsem tam viděla i kousek nějakého asijského vlivu.
Příběh má trošku pomalejší rozjezd, ale mě osobně to vůbec nevadilo. Sloužil k tomu, aby si čtenář na nezvyklé prostředí zvykl, aby pochopil motivace hlavních postav a vstřebal nové informace, kterých nebylo málo. Ale pro mě byla rychlost jejich dávkování více než dostatečná. Kapitoly jsou navíc dost krátké a vyprávění má spád, takže mi nepřišlo, že by kniha ze začátku ztrácela na čtivosti. Zhltla jsem prvních sto stran, ani jsem nevěděla jak. Jediné, co mi přišlo ze začátku zvláštní, byly činy dvou hlavních postav, které mi přišly občas trochu nelogické, nicméně celkem pochopitelné, vzhledem k jejich věku. Kdo může říct, že se za vypjatých situací chová logicky, že?
Co se mi líbilo, bylo, jak postavy během příběhu vyzrály. Na začátku impulzivní a nepříliš zkušení (alespoň v některých oblastech), na konci osobnosti, kteří přijali svůj osud v zájmu vyššího dobra. Důvod, proč je zřejmě tato kniha považována za young adult, je věk hlavních postav. Patnáctiletá Hirka se dozví pravdu o svém původu, čímž se jí nejen zhroutí svět, ale může to znamenat zkázu nejen její, ale všech lidí v Ymslandě. Jejím úkolem není jen přežít, ale přijmout fakt, kým doopravdy je. Získat odvahu a zabránit nekalým úmyslům těch, kteří se jí snaží zneužít pro získání moci. Líbilo se mi to, jak Hirka nechápe, proč z ní mají všichni takový strach, když sama nikdy nikomu neublížila. Ale lidé jsou pověrčivý a bojí se toho, co neznají. Druhou hlavní postavou je Rime, potomek jednoho z nejmocnějších rodů v zemi, který nemůže vystát přetvářku a politické machinace skrývané pod roušku náboženského přesvědčení, které provozuje Rada. Proto se vzdá své budoucí pozice v čele říše a stane se zabijákem. Jeho osud je s Hirkou neodmyslitelně spjatý a i když to tak nevypadá, jsou si dost podobní. I on si musí projít jakousi krizí osobnosti, když se mu zhroutí vše, čemu doposud věřil, a musí najít novou životní cestu. Líbilo se mi, že Rime je naprosto komplexní a komplikovaná postava a není jen jakýmsi objektem, který by Hirka mohla zbožňovat, nebo bouchačem, který má za úkol ochránit hlavní hrdinku na její cestě. Samozřejmě je tu romantická linie naznačená už v počátku knihy, ale vzhledem k okolnostem je sice dojemná, ale zůstává v spíš až ve vedlejší rovině.
Co bych vážně podtrhla, je konec. Neplatí tady to staré "konec dobrý, všechno dobré". Ano, konec by se dal označit za dobrý. Nebo spíš, nebyl špatný. Ale byl především takový hořko-sladký, dojemný a mě dával naprosto smysl, i když chápu, že by si asi dost lidí přála, aby to dopadlo jinak. Já autorce za ten konec děkuji, protože byl krásný a vzbudil ve mně zvědavost, o čem bude další díl.
80%
Konečné hodnocení: Velké překvapení. Čekala jsem řadovou YA fantasy, ale dostala spíš celkem klasický fantasy příběh a nádherný fantastický svět se vším všudy. Přestože jsou v knize poměrně mládí hrdinové a sem tam lehký náznak romantiky řekla bych, že jde o naprosto seriózní fantastický příběh zasazený do nelítostného prostředí plného klamu, nenávisti, politiky, násilí a tajemna. Informace jsou dávkovány tak, aby čtenáře nezahltily. A příběh je pořád čtivý. Nakonec musím autorku pochválit za ten konec, který otvírá nové otázky a zvědavost, co bude dál.
Série: Havraní kruhy
Originální název: Odinsbarn
Autor: Siri Pettersen
Překlad: Jitka Jindřišková
Obálka: Matej Vojtuš
Rok vydání: 2016
Rok vydání originálu: 2013
Nakladatelství: Host
Počet stran: 568
Žádné komentáře:
Okomentovat