Poutník v čase, vědec zabývající se hledáním čtvrté dimenze prostoru, se díky svému vynálezu neobyčejného stroje přenáší do daleké budoucnosti, do roku 802 701. Lidstvo v průběhu svého vývoje dosáhlo splnění některých svých tužeb - krásní človíčci eloiové žijí ve zdánlivě spravedlivém společenství na troskách zašlé kultury, ale zároveň postrádají některé přirozené obranné schopnosti, například přizpůsobivost vůči měnícím se životním podmínkám. To může být samozřejmě pro cizince z jiné doby a jiného světa klíčem k pochopení dalších záhad, na něž nenachází jednoznačnou odpověď: kdo jsou to morlokové a jak je uspořádán jejich život pod zemí, co určilo vývoj jejich druhu a kam se bude ubírat život dál.
Chvíli mi trvalo, než jsem tuto knihu sehnala, ale nakonec jsem ji objevila v jednom hezkém antikvariátu. Chtěla jsem si ji přečíst především proto, že jsem četla knihu Mapa času recenze zde na blogu), jejíž autor použil osobu spisovatele H. G. Wellse jako prostředníka svého příběhu. "Bertie" byl v jeho knize velmi sympatický, vzdělaný začínající spisovatel a kolem jeho nově vydané knihy STROJ ČASU se vlastně odvíjí několik příběhů. Také jsem viděla film z roku 2002, který mě zas tolik nezaujal, ale jelikož jsem četla recenze a kniha z toho vyšla vždy lépe, než film, byl to jakýsi další krok k jejímu přečtení. No a samozřejmě jsem si chtěla přečíst jednu z prvních takto přelomových knih, která stála na začátku světové sci-fi literatury spolu s například Verneovkami. Takže pan Bradbury snad odpustí, když datuji vznik sci-fi do konce devatenáctého století.
Upřímně...kdyby měla tahle knížka tolik stránek jako Verneovky, které jsem kdysi také četla (už je to hodně, hodně dávno...), nevím, jestli bych si na ni troufla, ale jelikož měla jen 160 stránek, přelouskala jsem ji za pár hodin, možná ani ne. Nakonec mi dokonce spíš bylo líto, že nebyla delší, protože je skvěle napsaná a obsahuje spoustu fascinujících myšlenek. Samozřejmě, že kdyby byla delší, potřebovala by nějakou lepší zápletku, ale pořád by se četla lépe, než Verne, natož pak než většina českých knížek z konce 19. a začátku 20. století.
Stroj času neřeší "jak" sestrojit nějakou mašinu, která nás bude vozit napříč staletími, vychází prostě z faktu, že nějaký nadšenec takový stroj už vynalezl a rozhodl se ho vyzkoušet. Na začátku jsou proto spíš jakési fyzikálně-filozofické úvahy o tom, jak Wells chápe čas a jak tedy ospravedlňuje možnost cestování časem. Samozřejmě je to celé zakomponované do rozhovoru, takže kdyby to takhle někdo vysvětloval mně, tak bych mu to snad úplně sežrala. Wells byl vážně génius. Následuje cesta časem a přistání v roce 802 701, kde Poutník v čase (nikde nikdy nezazní jeho jméno) začne poznávat, jak se lidstvo změnilo během těch tísíců let. A že se změnilo hodně.
Líbilo se mi, že je to celé psané v ich formě, protože celý příběh je Poutníkem opravdu vypravován a nejdůležitějším prvkem jsou jeho myšlenkové úvahy. Během toho, jak poznává budoucí svět totiž postupně vymýšlí různé verze, jak to všechno funguje a jak se k tomu dospělo. A přestože to je očividně člověk vzdělaný, musí několikrát přehodnotit své teorie, protože příroda je prostě nevyzpytatelná. A lidé také. Ačkoliv je celý příběh více méně složen z úvah a popisů, vše je zakomponované tak, aby děj neztrácel napětí. Vyskytují se tu i akční scény, dvě nebo tři, ale víc mě nahlodávalo takové napětí v pozadí a vzrůstající hrůza, protože když to tak vezmu, celé to je spíš postapokalyptické sci-fi s prvky hororu. Teda ne, že bych se u toho nějak lekala, ale měla jsem takový nepříjemný pocit, protože jsem to četla převážně v noci a příběh je o tom, že veškeré nebezpečí přichází po tmě, když člověk nemá světlo a v kapse vám zbývá poslední sirka. A vůbec celé to zjišťování, že svět, který vypadá na první pohled dokonale a mírumilovně je ve skutečnosti nevratně upadající a brutální. Takže pak si člověk sakra rozmyslí, jestli má jít radši spát, protože je hrozně unavený, nebo jestli bude radši udržovat oheň, který mu dává ochranu před tmou a nebezpečím s ní přicházejícím.
Co se mi ale na celé knize líbilo asi nejvíc, je poznání, že člověk v roce 1895 dokázal napsat příběh o cestování časem tak důvěryhodně a s takovou fantazií. A navíc aby měl vše detailně promyšlené...protože vše je vysvětleno tak logicky, vše Wells odvozuje z toho, co sám znal a jak předpokládal, že se bude svět vyvíjet. A na rozdíl od lidí, kteří v jeho době tvrdili, že vše bylo už objeveno, on tvrdil, že lidstvo je teprve na počátku svého poznávání. A nejen tahle jeho myšlenka mě hodně oslovila. Takže smekám všechny pomyslné virtuální klobouky. Tahle knížka mě neuvěřitelně překvapila a rozhodně stojí za přečtení.
80%
Konečné hodnocení: Abych to zkrátila, je to taková malá sonda do začátku sci-fi a do konce 19. století očima velmi vzdělaného, ne-li přímo geniálního člověka. Wells nebyl jen spisovatel, ale také vystudoval biologii a byl soukromým a pak univerzitním profesorem. Věřím, že dnes existují i pro mě mnohem oblíbenější knihy, ale pokud chcete něco na přemýšlení, vřele doporučuji. Čte se to jako po másle a má to nejen hlavu a patu, ale také velmi obstojné tělo. Když si vezmu Wellsův záběr a smysl pro detail, tak by se nad sebou i někteří současní autoři měli vážně zamyslet.
Originální název: The Time machine
Autor: Herbert George Wells
Překlad: Jana Mertinová
Ilustrace: Petr Minka
Rok vydání: 1992
Rok vydání originálu: 1895
Nakladatelství: Lika klub
Počet stran: 160
Žádné komentáře:
Okomentovat