Zaklínač - Ošlehaný muž bez věku, jehož bílé vlasy nejsou znakem stáří, ale mutace, kterou musel podstoupit. Placený i dobrovolný likvidátor prapodivných tvorů: mantichor, trollů, vidlohonů, strig, amfisbain - pokud ovšem ohrožují lidský rod; v takovém případě zabíjí i bytost zvanou člověk. Prvotřídní, skvělý bojovník, který není neporazitelný ani nezranitelný - naopak, téměř z každého dobrodružství si odnáší další šrámy na těle i na duši.
Nevím, jak je to možné, že jsem se k této sérii nemohla tak dlouho dostat. Přitom jsem jí vždycky chtěla přečíst. Každopádně konečně jsem se pustila do obou dílů nejstarších povídek ze světa Zaklínače a bylo velmi zajímavé. Pan Sapkowski je jednoznačně mistr slova. Jeho psaní je promyšlené do posledního detailu. Prostě už jen ze stylistiky psaní je poznat, že každé slovo je tam, kde má být. Samozřejmě nemalou zásluhu na tom má i skvělý překlad, který nejspíš nebyl zas tak problematický, přeci jen polština je jazyk češtině velmi podobný.
Povídky byly řazeny chronologicky, i když na sebe příliš nenavazovali. Někdo, kdo o světě Zaklínače neví vůbec nic, může být ze začátku trochu zmatený poznáváním stále nových postav, které se zjeví z ničeho nic jen na jednu povídku, přestože je jasné, že s Geraltem (hlavním hrdinou zaklínačem) mají bohatou historii. Naopak je tu několik příběhů úplně prvních shledání, které v Sáze o Zaklínačovi nenajdete. Takže těžko říct, odkud začít, já začala u povídek a k sáze se teprve propracovávám.
I méně vnímavého čtenáře časem trkne, že jednotlivé povídky nemají úplně náhodné zápletky. Nebo alespoň ne všechny. Většina z nich je inspirovaná klasickými evropskými pohádkami, jen trochu drsněji podanými a zahalenými do hávu staroslovanské mytologie. A tak tu v rámci Geraltova příběhu natrefíte na Sněhurku, Krásku a zvíře nebo Malou mořskou vílu (samozřejmě ne tak doslova pojmenované, ale některé rysy rozeznáte, protože kdo čeká pohádku, tak se nejspíš zklame). Sapkowského svět je drsný středověk, kde se každý snaží přežít, jak nejlépe dovede. Zabíjení a znásilňování je na denním pořádku, panují tu rasové nenávisti mezi lidmi a elfy a k tomu všemu tu za každým druhým keřem číhá nějaká příšera. Nicméně i tak autor podává popisy velmi poeticky a navíc s notnou dávkou často kousavého humoru.
Geralt je velmi zajímavá, ale záhadná, hlavní postava. V podstatě se o něm samotném moc informací nedozvíme (kromě toho, že jeho povoláním je zabíjet nestvůry) a můžeme jen hádat z náznaků, jaká je jeho minulost. Přesto si ho člověk nemůže neoblíbit. Druhou hlavní postavou je bard Marigold, sukničkář, požitkář, pijan a prostě nenapravitený umělec, který srší elánem a především humorem. Objevuje se ve většině povídek, takže toho si člověk užije habaděj a já jsem za to ráda. Yennefer, čarodějka a Geraltova jediná opravdová láska, se v povídkách také vyskytuje poměrně často, nebo na ni zaklínač alespoň myslí. Co se dá dělat, chlap jako hora, ale tahle ženská si ho omotala kolem prstu jakoby nic. Dle mého názoru je to trochu mrcha, ale nedá se jí upřít, že je to zajímavá postava a má můj obdiv, i když její chování ne vždycky chápu. A pak tu máme malou (a později dospělou) Ciri, která se objeví jen ve dvou povídkách, ale kdo zná hru (nebo ságu), ví, že je to postava moc důležitá. Geraltovo osudové dítě, dcera, kterou nikdy neměl.
Když pominu skvělé zpracování a velmi slušné postavy, musím ještě nějak shrnout povídky a jejich děj. Upřímně, ne všechny se mi líbily. Některé byly vyloženě o ničem a některé mi přišli jen jako "umělá vata", přestože byli třeba vtipné. Ale vesměs žádná povídky nebyla špatná, polovina byla dokonce naprosto skvělá a ty mají všechny palce nahoru. Zhltla jsem je, ani jsem nevěděla jak. Ale co si autor mohl odpustit, byla poslední povídka s názvem "Něco končí, něco začíná". Byla sice místy vtipná, ale v podstatě je to jen nekonečně natahovaný popis svatby Geralta a Yenefer s popisem všech jejich hostů, příprav a toho, co jaký host kde a s kým dělal. To mě vážně nebavilo a i když byl happyend na konec příjemná změna oproti ponurým povídkám, bylo to moc....moc...bylo tam toho prostě moc. Tato povídka zaujme zřejmě jen ty čtenáře, kteří četli ságu a už zmiňované účinkující této povídky zná. Takže poslední povídku čtěte až po přečtení Ságy o Zaklínači ;)
80%
Konečné hodnocení: Ponuré fantasy povídky založené na klasických pohádkách zabalených do hávu slovanské mytologie. Zpracování úžasné, největší plus mají poetické popisy a propracovaný svět temného středověku. Všechny postavy mi přirostly k srdci, a i když mám k některým povídkám výhrady k ději, většina mě chytla za srdce a kdybych pominula poslední povídku druhé knihy tak by to bylo na pět hvězdiček.
Autor: Andrzej Sapkowski
Originální název:
Ostatnie życzenie,
Miecz przeznaczenia
Série: Zaklínač
Překlad: Stanislav Komárek, Jiří Pilch
Obálka: Jana Komárková
Ilustrace: Jana Komárková
Rok vydání originálu: 1992, 1997
Rok vydání: 2000, 2009
Nakladatelství: Leonardo
Počet stran: 738 (celkem)
Žádné komentáře:
Okomentovat