Svoje dětství si pamatuji živě… Věděl jsem strašlivé věci. Ale věděl jsem, že se rodiče nesmí dozvědět, že o nich vím. Vyděsilo by je to.
Pro našeho vypravěče to všechno začalo před čtyřiceti lety, když byl sedmiletý chlapec. Tehdy ukradl podnájemník jeho rodičům auto a spáchal v něm sebevraždu, čímž probudil prastaré síly, které je lépe nechat na pokoji. Temné bytosti z míst za hranicemi reality se díky fatální chybě ocitly na svobodě, a když zlo proniklo až do chlapcovy rodiny, zjistil, že bude muset udělat všechno, co je v jeho silách, aby vůbec zůstal naživu. Jeho jedinou nadějí byly tři ženy, které žily na farmě na konci jejich uličky. Nejmladší z nich, Lettie, tvrdila, že jejich rybníček je oceán, přes který sem připluly za staré země. Její maminka říkala, že si to Lettie nepamatuje správně, protože to bylo dávno, a stará země se stejně potopila. A Lettiina babička tvrdila, že se mýlí obě, protože si starou zemi nemohou pamatovat. Taky říkala, že skutečná stará země se nepotopila, ale vybuchla.
Tato kniha je mou první zkušeností s Neilem Gaimanem, když nepočítám Dobrá znamení, na které spolupracoval s Prathettem, a jedné povídky ze sbírky k 50-ti letému výročí vysílání Doctora Who. Knihu jsem dostala a jelikož Gaiman je velmi uznávaný autor s originálními nápady a má setkání s jeho tvorbou byla pozitivní, tak jsem se na tuto útlou knížečku vrhla s chutí.
Atmosféra jako taková tedy byla poměrně dobře vykreslená, Gaiman umí popisovat velmi barvitě a čtivě. Navíc díky délce příběhu je kniha svižná a nemohu říct, že by se nečetla dobře. Přesto mám ale pocit, že naprostá většina obsahu byla v knize jen "na efekt" a kdyby se tyto pasáže seškrtaly, tak bude kniha o polovinu kratší. Ono je sice hezké, že autor vše popisuje z pohledu dítěte (a tady musím uznat, že je to dost přesvědčivé), ale občas jsem si říkala, že se vše hodně opakuje. Navíc tak nějak nemám ráda, když se v knihách popisují sny, zvlášť když je to v tak krátké knize víckrát, každý popis je hodně surrealistický a zabere celou stránku.
Ta hororová nebo fantastická stránka knihy mi tu úplně nesedla. I když to bylo na celé knize pro mě asi nejzajímavější (Protože bez toho by to bylo o ničem, že?), byla to taková patlanice všeho možného, bez ladu a skladu, bez jakéhokoliv vysvětlení. Ono by ani tak nevadilo, že to hlavní hrdina, jaakožto dítě nechápe, jak by také mohl. Jakožto dítě s velkou fantazií všechno přijme jako samozřejmost a já s tím vůbec nemám problém. Ale jakožto čtenář jsem měla pocit, že Gaiman si tam hází jednu věc za druhou, bez ladu a skladu, jak se mu to hodí. A vám pak nezbývá nic jiného, než pokrčit rameny a říct si: "Ok, to je novinka, ale asi je to možné."
Úplně neví, komu bych knihu doporučila. Podle mě ji děti a mládež moc neocení. Hororová stránka je zaměřena spíš na ně, mě to moc strašidelné ani napínavé nepřišlo, ale myslím si, že je nezaujme příběh. Dospělý čtenáři nejspíš ocení tu sentimentální atmosféru, trochu toho kouzla/když nad tím moc nepřemýšlí). A pak záleží na vkusu, povaze, zkušenostech a já nevím na čem ještě, jestli vás zaujme příběh nebo vám to přijde alespoň trochu napínavé a strašidelné. Mě osobně tam asi nic nezaujalo natolik, abych knihu hodnotila jako nadprůměrnou, trochu mi to připomínalo Koralínu, jen méně originální a hůř zpracovanou. Ale na druhou stranu mě kniha nijak neodradila a ráda si přečtu další autorova díla, zejména Nikdykde, protože Gaiman podle mě prostě psát umí.
55%
Originální název: Ocean at the end of the lane
Autor: Neil Gaiman
Překlad: Petr Caha
Rok vydání: 2013
Rok vydání originálu: 2013
Nakladatelství: Polaris
Počet stran: 179
Žádné komentáře:
Okomentovat